Legendy v Supernatural

18. září 2009 v 20:29 | NaT! |  Supernatural
Toto je dačo pre Leu♥ ;)

Tady máte pár legent, které byli v Supernatural. Tyhle legendy nejsou vymyšlené, opravdu se v různých městech vyprávějí a někteří lidé věří, že jsou opravdové... Je to opravdu zajímavé. Tady jsou ty legendy podle pravdy, v seriálu byli trochu pozměněné... Jsou tu seřazené tak, jak jdou v seriálu po sobě...
Zbytek legend si můžete přečíst zde
Zdroj:


"Naříkající žena"

Nejslavnější legendou o Dámě v bílém je mexický příběh o naříkající ženě - La Llorona. Příběh se odehrává již velmi dávno a vypráví o indiánské princezně Doně Lusii de Loveros, která se zamilovala do udatného Mexičana Dona Montescarlose. Princezna ho velmi milovala a měli spolu dvě děti. Montescarlos si však princeznu nechtěl vzít za ženu. Nakonec ji opustil a oženil se s jinou ženou. Dona se velmi naštvala a ve vzteku pobodala jejich dvě děti. Úřady ji později našli jak se potuluje u cesty. Byla celá promočená a její šaty byly zašpiněné od krve. Byla obviněna z vraždy dvou dětí a následně ji poslali na šibenici. Od té doby se říká, že duch La Llorona se potuluje po krajině v zakrvácených šatech a naříká za zavražděné děti. Jestliže narazí na jakékoliv dítě, unese ho do svého světa.


"Utopený chlapec z Hawaie"

Vesnička Ola'a, která se nachází na Big Islandu na Hawaii má klidnou komunitu. V roce 1947 si ale malé děti ze sousedství hráli na břehu místního jezera, když v tom jedno z nich spadlo a zmizelo pod hladinou. Chlapec, který se jmenoval Tanaka se již nevynořil. Jeho kamarádi běželi hledat pomoc. Když přišli potápěči a potopili se pod hladinu, byli šokováni tím co viděli. Mrtví chlapec seděl na dně jezera na kameni a ruce měl opřené v bok. Jeho oči i ústa byla otevřená. Jeho tělo se kymácelo ze strany na stranu podél proudu. Vypadalo to, jako kdyby čekal na smrt. Potápěči vytáhli chlapce na břeh, a každý člověk ve vesnici si lámal hlavu s tímto zvláštním a tragickým neštěstím. Utonutý chlapec, ale na sebe nedá zapomenout. Lidé kteří plavali v jezeře říkají, že měli pocit jakoby je něco tahalo. Legenda říká, že duch chlapce je pořád v temných vodách v jezeře a pokouší se stáhnout nic netušící oběti do jeho vodního hrobu. Lidé říkají, že o některých nocích slyšeli dětský pláč, který jakoby vystupoval z jezera. Zpočátku někteří lidé věřili tomu, že zvuk vydává vítr jak fouká přes jejich pole. Většina starších lidí, ale věří že je to pláč malého chlapce Tanaka, který je promočený a opuštěný na dně jezera. Jeho duše tak volá o pomoc a vysvobození. Prý chce nalákat ostatní duchy k němu, aby ho vzali do jiného světa. Myslíte si, že pláč je jen jak chlapec volá o pomoc? Najde utonutý chlapec klid a mír?

Klik celý článok ;)


"Krvavá Mary"

Kdo vlastně krvavá Máry byla a je? Na tuto otázku není lehké odpovědět, protože se vypráví asi 50 různých příběhů. Jeden příběh tvrdí, že Bloody Mary je čarodějnice. Jiný zase, že se jedná o znetvořenou nevěstu. Bloody Mary se, ale nazývá i jinými jmény: Bloody Bones, Hell Mary, Mary Worthington, nebo třeba Mary Jane. Některé legendy dokonce tvrdí, že se jedná o Pannu Mariu. Naopak některé zase, že se jedná o Satanovu sestru, dceru, nebo ženu! I rituální obřady, které vyvolají Bloody Mary se liší. Avšak nejběžnější elementy v obřadech jsou: zrcadlo, temná místnost a opakování jistého zaříkadla. Některé verze říkají, že Mary jde vyvolat pouze v určitý den. Jiné verze popisují, že se na zrcadlo musí kapat voda, nebo že musíte například držet v ruce nůž atd. Některé legendy zase říkají, že Bloody Mary se snažíte vyvolat pokaždé, když procházíte ve tmě kolem zrcadla, ať už chcete nebo ne. Nicméně ve většině legendách se musí provést obřad. Vedle zrcadla musí také vyvolávat určité zaříkadlo. A ani tyto zaříkadla se neshodují... Je mnoho verzí jaké zaříkadlo se má použít. Např. Bloody Mary, Věřím v Mary Worth, Bloody Mary mám tvé dítě, nebo modlitba Otčenáš odříkaná pozpátku... Některé obřady také často zahrnují sezení v kruhu, držení se za ruce a mnoho zapálených svíček.


"Fantóm Cestovatel"

Fantómové cestování jsou duchové lidí a někdy i zvířat. Tito cestovatelé jsou známí tím, že preferují určitou část cesty, nebo dopravní prostředek. Existují zprávy o fantómech na silnicích, v lodích, v letadle, ve vlaku a na zastávkách. Někteří fantómové se dokonce objevují jako stopaři na opuštěných cestách. Fantómové preferují určité lokality, či dopravní prostředek kvůli nešťastným tragédiím, které jsou s nimi spjaté. Nejstarší zprávy o těchto fantómech pochází z Evropy a Ruska z doby kolem roku 1600. Někteří lidé věří, že existují dodnes. Všechny zprávy o fantómech, ale mají jednu společnou věc. Tak jako se můžou znenadání někde objevit, stejně tak můžou rychle zmizet.

Let č.401

Let č.401 patřil pod východní leteckou společnost Tri-Star Jetliner. V prosinci roku 1972 se, ale stala nešťastná tragédie a letadlo se zřítilo do močálů na Floridě. Říká se, že letecká společnost využila některé časti ze zříceného letadla do svých nových letadel. Od té doby se povídá, že pilot letadla (Bob Loft) a copilot (Don Repo), navštěvovali tyto dopravní lety společnosti. Mnozí pasažéři oznámili, že je v letadle viděli, a že vypadali jako živí. Na druhé straně zase někteří lidé prý duchy vyfotili, i když je v letadle neviděli!



"Strašidelné domy"

Na světě je mnoho různých domů, o kterých se říká, že v nich straší. Ať už se jedná o zříceniny hradu, či předměstské domy, výsledek je vždy stejný. Takovéto domy mohou být obydlovány duchy, upíry, čarodějkami, poltergeisty, nebo dokonce démony. Mnoho lidí zaznamenává na takovýchto místech fyzické změny. Mají pocit, že v domě nejsou samy a slyší záhadné zvuky. Od dob poltergeistů se v takovýchto domech vyskytuje mnoho zvláštností. Typickým příkladem jsou právě nevysvětlitelné zvuky a posouvající se předměty. Klíčovým rysem domů jsou většinou vraždy, které se v domech uskutečnily a duchové tak v něm zůstali. Pokud se podíváme do historie tak první zápisy o nevysvětlitelných jevech spadají již do starého Egypta. Právě tam byly poprvé zaznamenány zvuky bušení, chození a klepání. Věci v místnostech byly pokaždé různě zpřeházené. Na postelích lidé zaznamenávali otřesy a v některých případech i to, že se postel vznášela ve vzduchu! Poltergeiti nemusejí, ale být spjati pouze s domy. Někteří duchové mohou být spoutáni pouze s jednotlivými osobami...



"Bohové"

Pohanští bohové

Pohanští bohové jsou uctíváni jako personifikace nějakého vesmírného aspektu. Lidé si je obvykle představují jako "nadpřirozené" bytosti, které disponují mocnými silami a proto je uctívají a respektují. Mohou nabývat mnoha podob, ale nejčastěji jsou vyobrazováni jako lidé nebo zvířata. Těmto bohům bývají připisovány nevysvětlitelné úkazy jako třeba blesk, záplavy, bouře nebo zázraky. Některá božstva mohou určovat lidský osud, jiná jsou tvůrci lidského zákona a morálky nebo vystupují jako poslední soudci lidských činů.



"Klíčky Šalamounovy a Lemegeton "

Klíčky Šalamounovy

Klíčky Šalamounovy (latinsky Claviculae Salomonis) jsou nejznámější středověkou příručkou praktické magie, která je sbírkou předpisů pro ceremoniální magii a zhotovování pantaklů při ní užívaných. Obsahově toto dílo čerpá z orientální magické tradice, především židovské a arabské. Klíčky Šalamounovy (zkráceně též Klíčky) byly známy již ve 13. století Rogeru Baconovi (anglický františkánský mnich, matematik, filosof a alchymista, který žil přibližně v letech 1214 až 1294). Papež Inocenc VI. vydal roku 1350 rozkaz k jejich spálení, ale zmínka o nich se objevuje znovu již 1376 v příručce pro inkvizitory. Na církevním kodexu se ocitly roku 1554.
Existuje celá řada rukopisných i tištěných vydání Klíčků, jednotlivé verze se však značně liší úrovní i obsahem. Název "Klíčky Šalamounovy" se postupem času stal téměř synonymem pro pojem "grimoár", takže pod tímto názvem byla vydána velmi rozmanitá díla. Tradiční Klíčky začínají obvykle promluvou krále Šalamouna k synu Roboamovi, ale historický židovský král Šalamoun nepochybně autorem Klíčků není. Židovský historik Josephus Flavius se však zmiňuje o magické knize připisované králi Šalamounovi, zvané Šalamounova závěť, ze které mohli autoři Klíčků vycházet. Legenda praví, že Bůh prostřednictví anděla Rafaela poslal králi Šalamounovi kouzelný prsten, pomocí něhož mohl Šalamoun evokovat démony, a díky tomuto prstenu zjistil jejich jména a charaktery.
Označení knihy jako Klíčky vychází z Bible (evangelium sv. Matouše kap. 16, verš. 19), kde Ježíš říká Petrovi: "Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi."
Je pravděpodobné, že Klíčky Šalamounovy inspirovaly autory některých pozdějších děl označovaných jako Menší Klíčky Šalamounovy nebo také Lemegeton.

Lemegeton čili Menší Klíčky Šalamounovy
Lemegeton čili Menší Klíčky Šalamounovy se skládá ze čtyř částí: Goetia, Theurgia Goetia, Pavlino umění a Kniha umění Almadelova. Zatím co druhý, třetí a čtvrtý díl Lemegetonu nedoznaly valného rozšíření, první díl značně proslul. Zásluhu na tom má především lékař a démonolog Johann Wier (1515 - 1588), který z Goetie čerpal informace pro svůj spis Pseudomonarchia daemonum. Od doby prvního knižního vydání Goetie pod názvem Lemegeton or Claviculum Salomonis Rex or the Little Key of Salomon the King (Londýn asi 1700) se pod názvem Legemeton začal rozumět pouze tento první díl.
Goetia obsahuje návody pro vyvolání 72 démonů včetně popisu jejich kompetencí a podob, v nichž se tito démoni zjevují.
Theurgia Goetia pojednává o hierarchii a vyvolávání dobrých i zlých duchů.
Pavlino umění, o jehož autorce nic nevíme, je věnováno invokacím andělů vládnoucích jednotlivým denním i nočním hodinám a znamení zvěrokruhu.
Kniha umění Almadelova je příručka evokační magie obsahující návody na vyvolání pestré směsice entit od andělů přes planetární a olympské duchy až po některé z Abramelinových démonů.


"In My Time Of Dying"

Jakožto myslící tvor, se člověk nikdy nedokázal smířit se smrtí a myšlenka skonu byla a zůstává jedním ze zdrojů úvah o sobě samém, o existenci hybatele, o transcendenci a o záhrobí. Každé náboženství a každá civilizace přináší svým způsobem odpověď na tyto otázky, v nichž se odráží lidská úzkost tváří v tvář návratu do nicoty. Nikdy nebyl akceptován konečný zánik a největším lidským přáním vždy bylo nezemřít docela, ale tím či oním způsobem žít dál. Realita je však neúprosná a každodenní život dokazuje, že tělo je pomíjivé, zranitelné, umírá a obrací se v prach. Ono tedy přežít nemůže. A tak se zrodila myšlenka, že člověk není pouhým tělem: tělo je pouhou schránkou pro cosi jiného, pro životní princip, dech, sílu, ducha zkrátka duši. Tato myšlenka jistým způsobem zahání úzkost z konce existence a dává naději, že nevznikla živočišně ex nihilo, ale že se opírá o nevysvětlitelné jevy jako sny, předtuchy, jasnozřivost, pocity déja vu, které lidstvo utvrdily ve víře, že to, čemu dnes říkáme "duše", je nesmrtelnou součástí člověka. Spisy již z dávných dob vyprávějí příběhy o lidech, kteří z toho či onoho důvodu - ať už jde o Boží dar nebo nemoc - opouštějí své tělo a vidí nebo se dovídají věci, které ostatním smrtelníkům zůstávají skryty. Říká se jim "extatici", z řeckého slova ekstasis, což znamenalo nejprve doslova "zbloudění ducha", později, v širším smyslu, opuštění těla, tedy mimotělesnou zkušenost.



Černí a pekelní psi

Hellhound je pekelný pes, tím nejznámější je samozřejmě Kerberos, ale po Evropě jich pobíhá docela dost. Je to takové obvyklé strašidlo, většinou černé nebo ohnivé. Prokleté nebo prokletí působící. Jedním z italských démonů "na rozcestí" je arsu cani, hořící pes, jemuž jsou podřízeni jiní démoni. Na Britských ostrovech jsou černí psi povětšinou předzvěstí smrti, jinde doprovází divokou honbu, prostě straší, kde můžou. Také v Čechách patří mezi nejčetnější přízraky.
Jedna z forem tohoto démona se vyznačuje ohnivýma očima, a pokud nestraší, tedy, ona straší vždycky, takže pokud nepobíhá někde venku, pak sedí ve sklepě a hlídá nějaký poklad. Třeba na Košťálově u Lovosic se na Květnou neděli můžete k jednomu takovému pokladu - a jednomu psu s ohnivýma očima - dostat. Ve stejný den, v tajné chodbě, vedoucí z někdejší hospody U císaře rakouského do zřícenin hradu Starý Falkenburk číhají psi dokonce dva. A také na Kašperku takový pes hlídá velhartický poklad, nebo v Liptálských horách u Vsetína, kde je možno nalézt poklad slavného zbojníka Ondráše. V Náklu to není jisté, protože tamní černý pes s ohnivýma očima běhá po nocích jako pominutý, jenom neštěká, asi aby na sebe zbytečně neupozornil. Další naleznete ve Zvíkovském podhradí, na Bouzově nebo v Ostravě. V Plzni doprovází bezhlavého muže s trakařem, v Pavlovicích u Přerova straší spolu s jinými přízraky na místě, kde se oběsil loupežnický hejtman Kapca, u Mariánských Lázní běhá za Hajmanem, vedoucím tamní Štvaní.
Štvaní nebo také divoká honba je složena z démonů, duchů, pekelných koček, vyžlat, vlkodlaků, medvědů a dalších potvor. Za bouře se žene lesem v čele s divokým lovcem (lesní přízrak sedící v sedle temného koně, který občas nemá hlavu). Tahle zábava je smrtelně nebezpečná pro každého, kdo zůstal v lese. Jednou z mála účinných obran je zůstat ležet obličejem k zemi nebo kolem sebe narýsovat magický kruh. Někdy mohou být nebezpečné i obvyklé věci - jistý člověk u Jarošova nad Nežárkou rozvázal pytel od obilí, který našel u říčky Žirovničky a z pytle vyletěla smečka psů.


"Křižovatka"

Elementárně důležitá role, kterou hraje při různých kouzlech křižovatka, se s určitostí neodvozuje od křesťanského významu kříže, protože za magické místo je považována i v mnoha nekřesťanských regionech světa. Přinejmenším v celé Evropě lidé dříve věřili, že je možno bez vlastního ohrožení slyšet a vidět duchy, postavíme-li se - především za určitých nocí, jako třeba Valpuržina noc (30. dubna) nebo noc před svátkem Všech svatých (1. listopadu) - doprostřed nějaké křižovatky. Aby se však setkání s duchy při večerním přecházení takového místa vyvarovali, obyvatelé Krušnohoří si třikrát odplivli, jinde zase smekli čepici a křídou do ní nakreslili kříž.
Křižovatka tudíž platila jako jedno z nejvhodnějších míst k zaklínání nějakého ducha nebo k možnosti pohledu do vlastní budoucnosti. Pro takový počin se zvolil nějaký mimořádný den, pravidelně na sv. Jana (24. června) nebo také silvestrovská noc, pro jistotu se tazatel zabezpečil křídovým nebo kamenným kruhem, před půlnocí do něj vstoupil a mlčky čekal. Během celé procedury nesměl za žádných okolností na nic reagovat - ani na hlasy, podivné úkazy, padající haluze, či jiné zneklidňující události. Musel bezpodmínečně zachovat mlčení a klid. Děvčata doufala, že takto uvidí svého ženicha, mladí muži svou budoucí ženu, a pozůstalí posledně zemřelého. V Allgäu jednoduše oznámili tři přání, o jejichž splnění, jak věřili, se potom už měli postarat duchové. Ve Švábsku naproti tomu doufali, že budou mít štěstí v kostkách, v kartách - a v neposlední řadě i ve rvačkách.
Poněvadž se dříve věřilo, že příčinou nemocí jsou zlí duchové, byla křižovatka také pokládána za vysloveně vhodné místo k osvobození se od nejrůznějších trápení. Podle metody obvyklé v Oldenburgsku bylo například možné zbavit se vředů a zánětů tím, že se na křižovatku položil obvaz, který se dotýkal hnisu. Proti horečce se doporučovalo, aby se nemocný odebral na křižovatku, tam se postavil na hlavu a třikrát zapískal.


"Vlkodlak"

Lykantropie

Lykantropie je slovo řeckého původu. Označuje schopnost člověka měnit se ve zvíře, nejčastěji ve vlka. Takovému člověku se pak říká vlkodlak (ze slovanských slov vlk a dlaka = kůže se srstí). Nazývá se tak rovněž duševní onemocnění, při němž si pacient myslí, že je lykantropem.
K proměně člověka ve zvíře (vlka, ale také medvěda nebo některou z velkých kočkovitých šelem) dochází podle pověstí většinou pod vlivem úplňku. Zvíře vzniklé touto metamorfózou je daleko silnější a nebezpečnější než jeho přirozená varianta. Také v lidské podobě může mít lykantrop větší sílu než člověk nebo citlivější smysly, především čich. Lykantrop má velkou schopnost regenerace, poranění se mu hojí daleko dříve a to i taková, která vypadají jako smrtelná. Pokud lykantrop ve své zvířecí podobě kousne nebo podrápe člověka, tento se také stává lykantropem. Zabít jej lze pouze stříbrnou kulkou, někdy se uvádí také oheň.
V historii bylo zaznamenáno několik případů lykantropie, např. v 16. století ve Francii, kde propukla téměř "vlkodlačí horečka". K nejznámějším patří případy Gillese Garniera (1573) a Jeana Greniera (1603). Druhý jmenovaný byl prostým venkovským chlapcem, který ve věku 13 let zabil a snědl několik dětí. Chodil po čtyřech a choval se jako vlk, nicméně ke skutečné proměně ve zvíře u něj nedocházelo. Sám Grenier tvrdil, že ho v jedenácti letech vzal jeho soused Duthillaire hluboko do lesa, kde jej Pán lesa - černý muž - poznamenal svými drápy a dal jemu u Duthillairovi kouzelnou mast a vlčí kůži. Od té doby údajně pobíhá v okolí v podobě vlka. Grenier byl označen za slabomyslného a internován v klášteře. Tam se choval velmi plaše a odmítal komukoliv pohlédnout do tváře. Měl prý dlouhé zuby a černé nehty. Po sedmi letech Jean Grenier v klášteře zemřel.
Zajímavý doklad lykantropie u nás se zachoval v kramářské písni "Pastýř proměněn ve vlka", která se zpívala na nápěv "Poslyšte, milí, co chci…". Tiskem vyšla roku 1782 v Jindřichově Hradci a popisuje příběh obecního pastýře, který měl ženu a malou dcerku, ale "bezbožný pastýř zlé skutky jest provozoval… jistý obojek jest od ďábla měl … když ten obojek on na krk svůj dal, hned se tu chvíli vlkem udělal, bral dobytek obce tu, kde ovčáci své houfy pásli, nosil domů ovce". Takto provozoval vlkodlactví čtyři roky a jeho rodina v pastoušce žila v hojnosti. Nakonec ale jeho sedmiletá dcera prozradila, co její otec dělá, a ukázala rychtáři i řezníkovi kouzelný obojek. Rychtář a řezník děvčátku zpočátku nevěřili, až když řezník "dal ten obojek ze špásu na krk, v tom okamžení hned byl z něho vlk, oknem vyskočil ven, kam jen on zaběh, žádný nevěděl; a tak je po dnešní den". Rychtář požádal myslivce, kdyby spatřili vlka s obojkem, aby ho nestříleli, ale pokusili se mu obojek sundat.


"Džinové"

Džinové jsou démoni islámu. Muslimové věří, že tak jako Bůh stvořil lidi z hlíny, stvořil anděly ze světla a džiny z plamene. Podle méně známé verze vznikli z temného ohně bez kouře někdy dva tisíce let před stvořením Adama a nedožijí Posledního soudu. Jejich původ je ovšem mnohem starší, stejně jako kořeny Koránu. Jejich příbuzenství s lidským rodem se odráží i v možnosti džinů rozmnožovat se (a samozřejmě také umírat).
Díky Příběhům Tisíce a jedné noci (a následně společnosti Disney), má dnešní džin podobu poněkud zavalitějšího Araba s turbanem a obývá odřenou orientální lampu, případně špinavou láhev. Skutečný démon ovšem vypadá jako mrak, případně vysoký nejasný sloup (podle Al-Kazvíního jako velké létající zvíře s průzračným tělem). Dokáže na sebe vzít různé podoby, převážně se hovoří o tvaru lidském, šakalím, vlčím, zmijím nebo škorpioním. Džinové mohou i být neviditelní, umí létat a procházet zdmi. Nejčastěji obývají ruiny nebo nečistá místa, jako např. toalety, hnojiště, smetiště a hřbitovy. Z toho důvodu bychom podle islámu měli být opatrní, pokud vstupujeme na podobná místa a zdržovat se na nich po co nejkratší dobu.
Jako správný národ (či vlastně rod) se mezi nimi nachází jak věřící, tak ateisté (případně kacíři). Ateismus jim ovšem nebrání v občasném špehování andělů, čehož využívají k předávání informací o budoucnosti odvážným mágům.
Ačkoliv džinové dělají i dobré skutky, popularitu jim získala činnost víceméně kriminální: únosy krásných žen, chuligánské házení kamenů ze střech nebo balkónů. Podle některých démonologů sice vystavěli pyramidy a Šalamounův chrám (ten z donucení), většinou se ovšem vzpomíná na jejich destrukční činnost. (Strugačtí v knize Pondělí začíná v sobotu píší o jedné z prvních zbraní hromadného ničení - džin, vypuštěný z láhve, buďto staví paláce nebo je boří - po tisíciletém žalářování za sklem určitě nebude mít na to první náladu.).
Existují džinnové pěti úrovní:
  1. Marid
  2. Afrit (známěji Ifrít)
  3. Shaitan (čili šejtan)
  4. Jinn (Džin)
  5. Jann
Hlavou celého pronároda je pak Iblís čili Eblis, dříve zvaný Azazel, postava svou pověstí, historií a činy téměř totožná s křesťanským Luciferem.
Arabské slovo jinn znamená duch (čili anglicky spirit), čímž je dána jasná souvislost s jalovcovou, tedy ginem (jalovec je v případě mnoha bubáků evropských dobrou ochranou). Je to označení obecné (stejně jako v češtině) a označuje nejen démony, ale i nižší bytosti dobra, Alláhovy služebníky. Ale stejně jako české duch označuje dnes především démony.


"Sedm smrtelných hříchů"

Seznam sedmi smrtelných (neboli hlavních) hříchů sestavil v 6. století papež Řehoř I. Veliký na základě prací řeckého mnicha Evagriuse Pontského. Mezi smrtelné hříchy patří: pýcha, lakota, závist, hněv, smilstvo, obžerství a lenost. Dalšího rozšíření se myšlenka sedmi hlavních hříchů dočkala díky pracím sv. Tomáše Akvinského. Existuje několik variant uspořádání smrtelných hříchů podle jejich závažnosti, ovšem ve všech je jako první a nejtěžší hřích uváděna pýcha. Právě pýcha je totiž kořenem všech neřestí a právě ona byla také hlavním hříchem Luciferovým, pro který byl svržen z nebes. Počátkem 14. století vzrostla obliba tématu sedmi smrtelných hříchů mezi umělci, což se projevilo v mnoha oblastech křesťanské kultury a vědy po celém světě. Mezi nejznámější patří Danteho Božská komedie, ve které jsou využity smrtelné hříchy jako stupně v očistci, jimiž musí projít duše zemřelého a od hříchů se očistit tím, že se naučí protikladné ctnosti, kterými jsou: pokora, štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost a činorodost. Toto pojetí se nijak zvlášť nerozchází s oficiálním katolickým pohledem. V roce 1589 přiřadil Petr Binsfeld ke každému z hříchů jednoho z biblických démonů.

Lenost (latinsky acedia)

U hříšníka se projevuje tak, že odmítá využívat potenciál svých schopností. Démonem spojovaným s tímto hříchem je Belfegor.


"Měniči dětí"

Changelings (měniči dětí, podvržené děti)

V Evropském folklóru a lidových pověrách je changeling potomek víly, trolla nebo elfa, který byl tajně zanechán na místě lidského dítěte. Podvržené dítě se dá rozpoznat podle scvrklého zjevu, žravosti, zlomyslné povahy, neschopnosti pohybu a jiných odporných rysů. Podle nějakých legend je možné objevit podvržené dítě díky tomu, že jsou mnohem chytřejší než lidské děti. Když je podvržené dítě objeveno včas, jeho rodiče si ho musí vzít zpátky. V jedné pohádce bratří Grimmů, je popsáno jak žena, která měla podezření, že její dítě bylo vyměněno, začalo vařit pivo ze skořápek žaludů. Podvržené dítě proneslo: "Jsem starý jako dub v lese, ale nikdy jsem neviděl, aby někdo vařil pivo z žaludů", pak zmizelo. Vílám a divoženkám je připisováno, že kradou lidem malé děti z kolébek a podvrhují místo nich své vlastní děti, které jsou znetvořené a zakrslé jak fyzicky, tak i duševně (v Litvě se navíc věří, že víly samy děti mít nemohou, takže to, co místo ukradeného dítěte zanechají v kolébce, je jen umělý, kouzlem oživený výtvor bez duše). Největší nebezpečí podvržení dítěte je v první dny po porodu (u křesťanů konkrétně do křtu dítěte). V tu dobu se matka od dítěte nesměla hnout. V případě, že už dítě bylo podvrženo, existovaly různé pověrečné rady, jak se ho zbavit (např. často ho bít, aby ho víle bylo líto, pro dítě si přišla a ukradené vrátila).


"Zajíc"

Spolu s kohoutem má zajíc zaslouženou slávu pro svou velkou potenci a enormní plodnost. Proto byl v antice spojován s božstvy lásky a více méně pravidelně obětován Afroditě. Přesně s téhož důvodu byl asociován s jarem, přednostně s jedním z jeho symbolů - s vejcem. I když odhlédneme od obou těchto reálných vlastností, které s tím však patrně také souvisely, měl mít zajíc velkou kouzelnou sílu - u mnohých národů, jako třeba u Indiánů, platil dokonce za božskou bytost. V Evropě se dříve věřilo, že je zvířecím miláčkem čarodějnic, které prý na sebe často braly jeho podobu. Není proto udivující, že se části takového zvířete uplatňovaly jako talismany - v jeho případě především packy. Vlastnictví zaječí packy přináší podle dříve velmi rozšířeného názoru štěstí, obzvláště úspěch v kartách a chrání před všemi nepříjemnými příhodami. Vedle toho se skoro všechny ostatní části těla a orgány uplatňovaly v medicíně, ať už to byl mozek, který měl zabránit vypadávání vlasů, nebo játra, která měla pomáhat při epilepsii. Oko údajně léčilo slepotu, zuby jsou dobré proti bolesti zubů a exkrementy tiší kašel a dokonce zabraňují, jak se tvrdilo, otěhotnění. Avšak ne vše na zajíci je pozitivní - setkání s ním totiž znamená neštěstí, rozhodně tehdy, když zvíře běží zprava doleva. Aby tato špatná předzvěst byla odvrácena, bylo nutno, jak se věřilo, třikrát plivnout směrem ke zvířeti, třikrát se otočit nebo se tři kroky vrátit - anebo zajíce zastřelit.


"Pandora"

Byla podle řecké mytologie manželkou Titána Epiméthea. Je známá především tím, že přinesla světu zlo a utrpení. Byla matkou Pyrrhy, která později s manželem Deukaliónem založila po potopě světa nový lidský rod. Když Prométheus dal lidem oheň, ukradený bohům, lidé se od něho naučili různá řemesla i umění a žili šťastně, až se to bohům přestávalo líbit. Nejvyšší bůh Zeus proto nařídil, aby Héfaistos, božský kovář, vytvořil z hlíny a vody dívku, jejíž kráse nikdo neodolá. Bohové jí dali jméno Pandora, to znamená "Obdarovaná všemi dary" a dali ji bohaté a velkorysé dary - bohyně Athéna ji naučila ženským pracím, Afrodíté jí vdechla milostnou touhu, Hermés ji obdaroval svůdností, lstí a lží, jiní bohové jí propůjčili krásu, líbeznost a svůdnost. Mezi dary byly však i takové, kterých se bohové pro jejich zhoubnost rádi zbavili. Všechny dary byly dobře uzavřeny v pevné skříňce. Bůh Hermés ji dovedl na zem a nabízel ji za ženu Prométheovi, ten však odmítl. I svého bratra Epiméthea varoval, aby nebral všechno, co bohové dávají. Ale Epimétheus neposlechl a vzal si ji za ženu. Netrvalo dlouho a Pandora splnila příkaz bohů: otevřela skříňku (buď proto, že ji k tomu Epimétheus přiměl nebo z vlastní zvědavosti); všechny ty bědy, svízele a nemoci se rozletěly do světa. Pandora víko skříňky rychle zavřela, ale to už v ní na samém dně zůstala jedině naděje. Odkaz tohoto mýtu přetrvává do dnešních časů - Pandořina skříňka zůstává symbolem zhoubného daru a uvolněného zla.


"Bludný Holanďan"

Strašidelných lodí je samozřejmě celá řada. Byla tu například loď, která se za své existence jmenovala Neptune a potopila se u cornwallského pobřeží. Kromě ducha lodi lze na pobřeží u St. Ives vidět i světlo lucerny jedné z pasažérek Neptunu, která hledá své utonulé dítě. V Cumbrii na severu Anglie se zase objevuje loď Rotterdam s duchy, volajícími po záchraně. Na výročí svého ztroskotání se u mola ve Whitehavenu zjevuje loď Betsy Jane. O lodích ve vodách kolem ostrova Wight ani nemluvě. Strašidelné lodě jsou prostě součástí evropských přímořských a námořních legend.
Loď Bludného Holanďana je ovšem nejznámější. Existuje několik variant příběhu, které se postupem času prolnuly. Základ mají pochopitelně společný. Tím je - kromě ztroskotání - také místo, kde k němu došlo. Bludný Holanďan je obyvatelem jižní polokoule. Existuje sice verze, situovaná do Severního moře, v níž v jeho vlnách bloudí kapitán von Falkenberg, který upsal duši ďáblu, ale právě ta je nejspíš ozvěnou některého z dřívějších příběhů, který Bludný Holanďan asimiloval. Vlastní legenda začíná v roce 1641 (1680, 1729), kdy jistá holandská loď, patřící Východoindické společnosti, vyplula od jihoafrického pobřeží. Vracela se z Asie a v cestě domů jí zbývalo obeplout mys Dobré naděje. I když počasí zrovna dobré nebylo. Tato část je všem verzím společná. Mys před sebou a mraky nad hlavou. Stejně jako zatvrzelost kapitána, který se mohl jmenoval Vanderdecken, Van Demien, Van Straaten nebo taky Van der Decken.
"U všech mořských potvor, ten mys obeplujeme, i kdyby to mělo trvat až do Soudného dne," nechal se slyšet kapitán.
Podle nejmírnější varianty se loď v bouři rozbila o pobřeží, ale Bůh kapitánovu kletbu vyslyšel. Od té doby, bloudí v bouřích u mysu Dobré naděje, až do konce světa ... Dramatičtější a čtenářsky vděčnější příběh vypráví o šíleném, opilém kapitánovi, který hnal svou loď kolem mysu. Pasažéři ho prosili na kolenou, posádka jako jeden muž žádala změnu kurzu a návrat do přístavu, ale kapitán nepovolil. Vlny se přelévaly přes palubu, vítr trhal plachty a lámal ráhna, nic nebylo platné.
Nakonec se všichni na palubě spojili a odhodlali se ke vzpouře. Opilý kapitán se postavil vyjednávání s jasným argumentem - vytáhl pistoli a vůdce vzbouřenců zastřelil. A pak ho ještě hodil přes palubu.
Ale jen se mrtvé tělo dotklo hladiny, objevila se na palubě stínová postava.
"Jste velmi neústupný muž, kapitáne," zkusila to nejdřív po dobrém, ale kapitán dál mával zbraní.
"Na nic jsem se tě neptal. Ztrať se, nebo budeš další na řadě."
Což stín neudělal. Kapitán stiskl spoušť, ale zbraň mu vybuchla v ruce a navíc se vzápětí dozvěděl, že bude až do konce věků plavit s posádkou duchů u jihoafrického pobřeží, na strašidelné lodi, nikdy nezakotví, a bude přinášet smrt všem, kdo ho zahlédnou.
Což dodnes - podle všech verzí pověsti - činí.
Se zákazem vstupu do přístavů to někdy není tak striktní, podle mírnější podoby legendy smí kapitán každých sedm let přistát a pátrat po ženě, jejíž čistá láska by ho z prokletí vysvobodila. Ani nevyhnutelná zkáza pro náhodného pozorovatele není zcela bezpodmínečná (to by žádní pozorovatelé nebyli), vypráví se o tom, že v kapitánovi bojují Dobro a Zlo o jeho duši, a podle toho, kdo z nich má právě navrch, se okolo plující reálná loď zachrání či nikoliv. A připomeňme ještě lyrickou obměnu pro něžné duše, podle níž kapitán trpí navěky kvůli nešťastné lásce.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Naj seriál je...

Heroes 15.9% (10)
Hrdinovia 22.2% (14)
Heroes 11.1% (7)
Hrdinovia :D 11.1% (7)
Supernatural 25.4% (16)
Superlative x) 14.3% (9)

Komentáře

1 ♥bells♥ ♥bells♥ | Web | 18. září 2009 v 20:34 | Reagovat

AHOJ,přihlaš se do SONB!!!
myslím si že na to máš páč máš super blog!

2 Ester Ester | 18. září 2009 v 21:06 | Reagovat

ahoj ráda se s tebou spřátelím, máš skvělý blog :-) Přidám si tě mezi SB :-)

3 NaT! NaT! | Web | 19. září 2009 v 19:34 | Reagovat

[2]: kjm ;)

4 Napik Napik | Web | 21. září 2009 v 18:16 | Reagovat

Ahoj, pořádám velkolepu soutěž o nejlepší blog, hlasovat tentokrát nebudou jen diváci, ale i já. Ohodnotím blogy a vyhraje opravdu ten nejlepší, je na co se těšit, pokud tě to zaujalo, přihlaš, nemáš co ztratit... Jinak moc se omlouvám za reklamku... http://blogshows.blog.cz/0909/blog-show

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama